Začátek léta jsem tentokrát nechtěla nechat náhodě. Po loňském trápení se se zkouškami do půlky července a následném nicnedělání doma protkaným dny strávenými v práci, které zachránil akorát několikadenní zářijový výlet s tvrdým jádrem našeho ročníku na Slovensku (s většinovým zastoupením dívek, tudíž s téměř nulovou přítomností alkoholu), jsem si letos řekla DOST! Takhle své mládí prožít nechci. Na konci školního roku se všichni rozutečou pryč, jásají, že jsou konečně prázdniny, jen já bych byla nejspíš radši, kdyby žádné nebyly, ne snad kvůli několikahodinovému sezení ve škole každý den, to rozhodně ne, ale tak nějak jsem už zvyklá všechny tyhle lidi denodenně vídat, občas s nimi někam zajít, něco podniknout, být prostě ve společnosti. Léto pro mě vždycky znamená jistou formu osamocení, kterému se snažím zuby nehty bránit. Ačkoliv by mi možná nakonec prospělo, chvíli se nesoustředit na nic jiného než na sebe, samu sebe lépe poznat, naučit se sebou žít. A možná právě tohle léto bude perfektní příležitostí….
***
Na nic nečekám a s vervou a obrovským sebevědomím, že jsem přece vždycky všechno nějak zvládla, tak proč bych to nemohla zvládnout teď, si nasekám všechny zkoušky tak, abych byla nejpozději v půlce června hotová.
“Ty ses snad zbláznila,“ kroutí nevěřícně hlavou má kamarádka a spolužačka v jednom, která si narozdíl ode mně zkouškové o měsíc prodlouží. No co, chci co nejdříve vypadnout a čím dřív, tím líp. Nechci pořád jenom něco plánovat bez toho, aniž by se to uskutečnilo, chci konat, a tak budu snad poprvé v životě rázná a cílevědomá a půjdu si za svým, aniž by mi to mělo samo spadnout do klína. I když, buďme k sobě upřímní, několik zkoušek mi tak trochu do klína spadlo, zvláště těch, jejichž přípravu jsem zaměnila za tahání se po hospodách s dalšími méně snaživými spolužáky, sledování seriálů nebo četbu knížek. Musím přiznat, že co se týče školy, mám obrovské štěstí a i když jdu ke zkoušení někdy absolutně nepřipravená, vždycky se to nějak podaří. Radost však z toho nemám ani trochu.
Po poslední ne příliš čestně odkroucené zkoušce vyrážím se svými spolubojovníky na pivo a pak hurá domů. No, hurá. Po zhruba asi týdnu stráveném mezi čtyřmi stěnami svého pokoje si začínám uvědomovat, že jsem tady alergická úplně na všechno a na všechny a jako červená kontrolka mi v hlavě bliká myšlenka, že musím vypadnout co nejdříve to půjde. Jakmile se tedy vystěhuji z kolejí, s velkými plány si přes internet kupuji letenku a pomalu začínám odpočítávat poslední dny doma. Kdybych tak věděla, jak brzy se budu chtít zase vrátit…
***
Francii mám ráda. Na gymplu jsem byla z francouzštiny premiantkou třídy a to by tedy bylo, abych z francouzštiny taky nematurovala, ačkoliv mi to v mém budoucím studiu na vysoké škole bylo absolutně k ničemu, samozřejmě. Už jsem navštívila Paříž a její okolí, hned po maturitě jsem měsíc dobrovolničila v jedné malebné vesničce poblíž Bordeaux, a tak nápad se na prázdniny přestěhovat do přímořského Nice, kde si jedna má kamarádka kroutí už téměř rok studentské výměny, zdál ideální. Najdu si tam práci, abych si byla schopná vydělat dostatek peněz, a zároveň zažiju ty nejlepší prázdniny, na které budu vzpomínat do konce života. Ha ha, to teda budu. A tak se jednoho slunečného rána ocitám na pražském letišti s obřím kufrem a velkým očekáváním. V letadle, dívajíc se na zasněžené vrcholky Alp, už si svými plány tak jistá nejsem, a když potom přistaneme a já zaregistruji to příšerné vedro, které z duše nenávidím, začnu uvažovat nad tím, zda byl tohle zrovna ten nejlepší nápad. V Nice jsem byla zhruba před dvěma měsíci s ostatními kamarádkami na návštěvu, ale nijak zvlášť jsem z tohoto města odvázaná nebyla. Tak proč jsem se takhle rozhodla? Ale dost! Pryč s takovými myšlenkami, prostě budu hrdá na to, že jsem konečně uskutečnila to, co jsem už delší dobu plánovala a nenechám se ničím odradit, tak!
To, že letadlo přistálo na úplně jiném terminálu než minule a tudíž jsem úplně v p*deli a nevím, kam mám jít, zjišťuji zhruba v polovině úmorného táhnutí kufru kamsi po silnici směrem, kde by se měla s největší pravděpodobností nacházet autobusová zastávka, stejně jako fakt, že mi nějací debilové na letišti odlomili jedno ze dvou koleček kufru, tudíž ho teď jako kráva táhnu jenom na jednom a ještě se divím, že vydává takové podivné zvuky a každý, koho potkám, se na mě kouká, jako bych se pomátla. Nakonec však, kompletně celá slitá potem, dorazím na onu zastávku, přičemž v jediném miniaturním stínu již postává jakási japonská rodinka s takovým počtem a velikosti zavazadel, že to vypadá, jako že se tady stěhují. Na autobus do centra čekám minimálně hodinu, to je tady normální, buď mezitím přijedou stovky jiných, jedoucích jiným směrem, anebo ty s velkým svítícím nápisem “další cestující již nenabíráme“. Super. Nejsem vůbec nadšená. Jsem vlastně pěkně nas*aná. Když pak konečně přijede ten správný autobus, jsem potěšena, když po mně řidič nechce obvyklé euro a půl za cestu a jen mi pokyne, ať jdu dál, když však takhle počastuje i zbytek osazenstva zastávky, uvědomím si, že ničím výjimečná nakonec nejsem, a snažím se tedy alespoň zabrat poslední volné místo, protože mé nohy po hodinovém stání v těch příšerných plochých křuskách už řvou bolestí. Snažím se ještě jakž takž ustát manévry s plnýma rukama a kufrem, protože kolem mě se do zadní části autobusu snaží logicky procpat i další lidé jedoucí z letiště, načež usedám k jakémusi podivnému chlapíkovi a hlasitě si oddechnu s tím, že tu nejhorší část mám snad už za sebou. Ještě pro jistotu v displeji telefonu zkontroluji, zda mi ty hektolitry potu tekoucí z čela nerozmazaly oční linky.
***
Už asi popáté vytáčím kamarádčino číslo. Po zhruba dvacátém zazvonění se telefon konečně uráčí zvednout.
“Budu tam tak za půl hodiny,“ oznámí mi a já protočím oči v sloup. Už nějakou chvíli čekám na Place Masséna, jednom z největších a nejznámějších náměstí v Nice. Kufr mám opřený o okraj obrovské kruhové kašny a já jsem o něj vlastně opřená taky, protože jinak to momentálně snad ani udělat nejde. Umírám vedrem a žízní a tak se rozhodnu, že si alespoň v mezičase dojdu koupit něco na osvěžení k nejbližšímu stánku. Hledám tedy peněženku v kabelce, jenže tu ani po několikátém prohrabání nemůžu najít! Tak klid. Takových infarktových situací jsem zažila už spoustu. Nemohla jsem najít peněženku, klíče nebo telefon, ale nakonec se vždy nějakou záhadou objevily, buď v té nejzašitější kapse nebo jednoduše v tom bordelu, v jehož vytváření jsem díky neustálému hrabání se v tašce mistr. Jenže tentokrát to dobrý konec nejspíš mít nebude. Pro jistotu ještě zkontroluji kapsy kufru, tam jsem však peněženku určitě nedávala, a snažím se vybavit si všechny chvíle, kdy jsem ji měla naposledy v ruce, což bylo nejspíš na letišti, když jsem si chystala drobné na autobus. Do p*dele! Poté mi hlavou proběhne myšlenka na onoho podivína, vedle kterého jsem měla tu čest sedět v autobuse a začíná mi to všechno pomalu docvakávat. Super, sotva tady přijedu, tak přijdu o všechno. O všechny peníze, a že to nebyla zrovna malá částka a o všechny své doklady. Pas jsem samozřejmě nechala doma, tudíž šance, že mě tady někde zaměstnají bez jakéhokoli dokladu totožnosti je nulová. To můžu jet zase rovnou domů, pomyslím si, načež mi dojde, že domů teda rozhodně jet nemůžu, jelikož mě bez pasu nebo občanky do žádného letadla nepustí. Sakra! Jediné, na co se v tuto chvíli zmůžu, je ještě telefonát do banky, kde si nechám alespoň zablokovat platební kartu a pak už jen odevzdaně čekám na kamarádku a přemýšlím nad tím, jestli by nebylo úplně nejlepší se v té kašně raději utopit.
***
Na Francii je super to, že když každý večer vypijete flašku vína, nikdo vás nesoudí, protože tady je to normální. Právě do sebe jednu takovou klopím o půlnoci na pláži, střídáme se s kamarádkou, samozřejmě, a podobně na tom jsou všichni mladí lidé, zahraniční studenti, kterých se tady na pláži v menších skupinkách sejde vždy plno. My naštěstí sedíme s nějakými Čechy, takže se nemusím pokoušet o konverzaci ve francouzštině, což je super, na to jsem stejně už moc opilá. Nejradši bych teď skočila do moře, protože za tu dnešní hodinku postávání a čekání na slunci jsem se šíleně spálila, samozřejmě jen z jedné strany tak, jak to umím nejlépe jen já. Jako debil. Okolo druhé hodiny ráno se s kamarádkou potácíme na byt, já unavená a opilá zároveň, ani nevím, kam mě nohy nesou a víčka se mi zavírají s vidinou postele a spánku. Zítra bude náročný den. Musím dojít na policii a vůbec všechno promyslet. Uvažuji nad tím, že mám snad tu největší smůlu na světě. Sotva se rozhodnu něco doopravdy uskutečnit a podaří se to, tak se všechno pose*e. A takhle je to se vším a vždycky. To asi nebude náhoda, nebo snad jo?
***
Ohlásit odcizení osobních věcí je v Nice docela oříšek. Nejprve si na internetu vyhledám nejbližší policejní stanice a zaraduji se, že jedna z nich se nachází jen pár bloků od bytu. Radost ale netrvá dlouho. Milý pan policista mi totiž oznámí, že tady krádeže a podobné události ohlásit nejde, je to možné pouze na jedné jediné policejní stanici v Nice a popíše mi cestu, které, zdá se, jakž takž rozumím. Bohužel u sebe nemá mapu nebo něco podobného, co by mi mohlo pomoci, a tak do města vyrážím na vlastní pěst, samozřejmě bez jediného eura v kapse, tudíž musím všude pěšky a zhruba už po pěti minutách chůze mám pocit, že se uvařím. Jak tady, lidi, můžete normálně fungovat a ještě ke všemu nosit dlouhé kalhoty?! Onu policejní stanici napoprvé samozřejmě nenacházím, ačkoliv jsem došla přesně tam, kam mě pán nasměroval. Několikrát po sobě ještě obkroužím pár bloků a pak se rezignovaně vrátím na byt, abych se znovu podívala na mapu na internetu a vzápětí zjistila, že jsem byla v podstatě jen o pár metrů a jednu ulici mimo. Mám chuť mlátit hlavou do zdi, ale místo toho se znovu vydávám do centra a tentokrát už úspěšně. Modelky v policejní uniformě a neprůstřelné vestě se raději rovnou zeptám, zda mluví anglicky, protože se bojím, že má francouzština k popsání takové zapeklité situaci bohužel stačit nebude. Ona jen zakroutí hlavou, a tak se jí pár francouzskými frázemi snažím popsat, co se stalo a co potřebuji, načež mě ona zavede k počítači, který byl vyroben zhruba v sedmdesátých letech minulé století a anglicky (!) mi popíše, že budu muset vyplnit nějaký dotazník a až s ním budu hotová, mám jí to nahlásit. Po zhruba deseti minutách strávených vyplňování stupidních otázek ji oznámím, že už jsem skončila, ona jen pokrčí rameny a posadí mě do čekárny, kde už sedí spousta podobných zoufalců jako jsem já. Z útržků jejich konverzací jsem jakž takž schopná vyrozumět, že jim slečna říkala, že budou čekat minimálně ještě tři hodiny, čehož se zděsím. Nakonec tam však ale i já sedím skoro hodinu a nevím, jak dlouho to ještě vedle toho řvoucího arabského dítěte vydržím. Po chvíli na stanici přijdou dva zmatení japonští turisté, kteří rovněž usedají k počítači, francouzsky ani anglicky nerozumí vůbec, takže dotazník vyplní jen horko těžko, ale k mému překvapení jim hned po jeho dokončení nějaká jiná slečna vytiskne papíry, které podepíší a spokojeně odcházejí! Zvednu se tedy s tím, že danou situaci musím okamžitě řešit, déle už čekat nehodlám.
“Vy už máte taky vyplněno?“ zeptá se mě ona slečna překvapeně. Jasně že mám, už asi před hodinou, ty krávo, pomyslím si v duchu a počkám, až mi také vytiskne ty samé papíry, které obě dvě podškrtneme a já pak vítězoslavně odcházím na pláž se alespoň na chvíli od toho všeho odreagovat.
***
Ostatní dny tady probíhají jako přes kopírák. Práci ještě nemám, navíc kamarádka se zde seznámila s jedním cizincem, se kterým je ve dne v noci, tudíž jsem pořád sama a věřte mi, když týden v kuse chodíte sami na pláž, protože nic moc jiného se tady podnikat nedá, tak vás to časem omrzí. Zvlášť když se, jak už jsem jednou zmínila, absolutně neumíte opalovat a jste buď bílí nebo červení, ale žádné stádium mezi tím neexistuje. A flekatí k tomu, no to je výhra. Začínám pomalu uvažovat nad tím, jestli tohle všechno nebyla jedna obrovská chyba. Mohla jsem raději zůstat doma, nikdo by mi nic neukradl, brigádu bych si našla v oboru, což bych si aspoň mohla napsat do životopisu a pak bych třeba někam na týden odjela. Ale teď tvrdnu tady, nemám moc co na práci, francouzštinu už nemůžu ani slyšet, ačkoliv jsem si tady vezla učebnici a dušovala se, jak se budu učit, abych se zlepšila, a Francouze, kteří když vidí zrzku v šatech nebo sukni, se můžou vyloženě pos*at, už cítit taky nemůžu. Nenávidím to tady! Alespoň vidím, že člověk před svými problémy nikam neuteče, ty si ho najdou vždy a všude, v každé zemi. Na druhou stranu, mohla bych se na to taky dívat z jiného pohledu. Konečně jsem uskutečnila to, co jsem chtěla a přes všechny problémy jsem to zvládla, už vím, že se o sebe postarat dokážu, navíc jsem u moře a flákám se. Co by za to ostatní dali! A tak se poprvé v životě snažím myslet pozitivně…