Tak se znovu hlásím z Francie. Tentokrát už však zaměstnaná – tedy s dobrými zprávami. Jak jsem se totiž dozvěděla od francouzského kamaráda mé české kamarádky, síť místních restaurací sháněla někoho na výpomoc a tak jsem neváhala ani chviličku. Navíc vidina čtyřhodinové večerní pracovní doby a celkem slušného výdělku mě motivovala dostatečně. V den uzavírání smlouvy jsem však nakonec žádnou smlouvu neuzavřela, jelikož mi poštou ještě nepřišel pas, a tak jsem musela nějakou chvíli počkat. Ani pas však nebyl výhrou, neboť po mně dámy v kanceláři požadovaly tisíc dalších dokumentů a dokladů a jen horko těžko dokázaly pochopit, že když člověku ukradnou peněženku, tak u sebe nemá prostě nic a nové doklady se na jejich přání do několika dní holt nevyrobí. Každopádně jsem polovině smlouvy a informacím v ní vůbec nerozuměla, většinu času jsem ani nerozuměla tomu, co se mi ta korpulentní paní snaží sdělit v průběhu jejího podepisování, ale chtěla jsem to mít už co nejdříve za sebou a tak jsem si cca za půl hodiny vyřizování spokojeně odnášela na byt sadu dvou zástěr a kravat – pracovní mundúr, ke kterému jsem ještě musela přidat černé kalhoty (půjčené od kamarádky, opravdu mě nenapadlo si něco takového do tohoto vedra vozit) a bílou košili, kterou jsem si okamžitě běžela koupit. Tak, teď už se jen naučit vázat tu kravatu.
***
Kravata uvázána ve stylu ‚how to tie a tie tutorial‘ na youtube byla uvázaná samozřejmě blbě, na což mě upozornil šéf hned po tom, co jsem do restaurace přišla převlečená, stejně jako na fakt, že poslední knoflíček mé nové košile končil bohužel ve výstřihu a ne u krku, jak se sluší a patří, že ano, příště si budete muset vzít košili jinou. No to víš, že si kvůli tobě budu kupovat druhou bílou košili, ty blbečku. A taky si ji zastrčte do kalhot. A vlasy svázat! V průběhu času se z něj však vyklubal pohodový chlapík, tak abych mu zase nekřivdila tímto prvním dojmem.
Všude kolem pobíhaly davy číšníků, každý z nich měl na starost jen pár stolů, a že těch stolů teda bylo, jak venku před restaurací, tak vevnitř v přízemí i patře. Alespoň zase poznám trošku odlišný systém práce. U nás jsem byla v podstatě vždy zaměstnaná v pohostinství, dle mého názoru se tato brigáda nejsnáze shání, navíc, pokud vám ještě nebylo osmnáct jako i mě před x lety, je to nejspíš jediné odvětví, které vám brigádu může nabídnout. Doufám však, že tentokrát už je to naposledy a po druháku na vysoké školu si snad budu moci přivydělávat i ve svém oboru.
Jakmile vyřeším všechny záležitosti ohledně pracovní a oblékací morálky se šéfem, odchytnu jednoho z číšníků a svěřím se mu, že jsem zde nová a jestli by mi nemohl ukázat, jak to tady funguje. Ochotně se toho ujme, z té jeho šíleně rychlé francouzštiny spojené s mumláním však ve výsledku nemám vůbec nic, ale jelikož nechci být hned první den za blbce, tak souhlasně přikyvuji hlavou jakože jo, jakože rozumím. D’accord, d’accord. Rozumím ho*no. Nechápejte mě špatně, co se týče mé francouzštiny, ale ono i když si člověk myslí, že umí a že rozumí, tak je tomu v realitě úplně jinak. Když jsem před dvěma lety také odjela na delší dobu do Francie, bylo to hned po maturitě a já měla za to, že mluvím plynně. Je to ale neskutečně složitý jazyk a úplně nejsložitější je rozumět mluvenému slovu. Zvlášť když všichni Francouzi mají ten nehorázný zvyk hovořit rychle. Úplně vás to vykolejí, takže sami pak nejste schopni dát dohromady jedinou kloudnou větu, musíte nad ní chvíli uvažovat. Především pokud jste, jako já, francouzštinu dva roky neviděli a neměli šanci ji s nikým procvičovat. A tak se mnohdy stává, že když po mě někdo z číšníků něco chce, tak mu to samozřejmě v té rychlosti odkývu, nakonec to však neudělám, protože nemám ponětí, co jsem vlastně udělat měla. Domnívám se, že právě proto si o mě musí ostatní myslet, že mám lehce sníženou inteligenci a nedokážu pochopit základní úkony této práce. Ale co už.
S hosty nemusím komunikovat naštěstí vůbec. Pracuji jako tzv. “commis de salle“, tedy něco jako uklízeč stolů. Jakmile lidé opustí svůj stůl, já sklidím všechno špinavé nádobí, které odnesu do kuchyně a prostřu nový. Dále jsou zde pak hostesky, které toho mají na práci ještě méně. Jen tak zbůhdarma postávají před restaurací a postupně usazují lidi čekající ve frontě. A že jsou někteří ochotni pro místo čekat i hodinu a déle! Každopádně jsem chtěla říct, že se moc nenadřu, hlavně zezačátku směny. Takoví “pomocníci“ jsme celkem čtyři, společně s dvěma dalšími, nejspíš o něco mladšími kluky a jedním sympatickým černochem. To pravé kmitání nastává až okolo jedenácti večer, kdy se restaurace oficiálně zavírá a my jenom sklízíme a uklízíme. Někdy dokonce jen tak chodím z terasy směrem do kuchyně a zpátky, aby to vypadalo, že něco dělám, když zrovna nemám nic lepšího na práci. Věřte mi, že stát tam jako solný sloup mezi ostatními neustále pobíhajícími číšniky není moc příjemný pocit. Snad nejsem moc nápadná.
Je však jasné, že hosté si mě se servírkou pletou, jelikož máme stejné pracovní úbory bez rozdílu, a tak si u mě často chtějí něco objednat nebo se na něco zeptat. Když jsou to zahraniční turisté a mluví na mě anglicky, tak nemám problém jejich přání splnit, ale pokud začnou drmolit francouzsky, tak jim něco opět odsouhlasím a pak si hledím toho, abych se venku neukázala co nejdelší dobu, aby si náhodou nevzpomněli na to, že jsem pro ně měla něco udělat. Jsem hrozná. Ale po pár dnech už se naučím odpovídat stylem ‚je mi líto, ale já nejsem servírka‘, ‚omlouvám se, ale jsem tady nová‘, ‚omlouvám se, ale nemluvím dobře francouzsky‘. Naštěstí jsem se stala mistryní v dotazování se na to, kolik jich bude u stolu sedět, abych věděla, pro kolik lidí mám prostřít a dokonce už i umím nadiktovat heslo na wi-fi, ha!
***
Ačkoliv se ty čtyři hodiny někdy zdají nekonečné, po nějaké době se začínám do práce i těšit. Mám pocit, že si mě tam všichni oblíbili. Pokaždé, když přijdu do restaurace, se se mnou každý s úsměvem pozdraví a pak je schopný se třeba i desetkrát za večer optat, zda se mám dobře. Snad to není proto, že všichni říkají, že se moc neusmívám a tudíž na ně působím smutně až naštvaně, ale podle mě se pořád přece neusmívá nikdo, jen já mám holt takový ksicht, který, když na něm není úsměv, vypadá prostě blbě. Taky mě za všechno chválí, třeba i za úplně banální a základní věci, což mě nutí si čím dál tím víc myslet, že mě mají opravdu za neschopného trotla, který, když už teda udělá něco, co udělat má a co se od něj očekává, tak je to událost večera.
Zhruba týden po tom, co začínám pracovat, k nám na výpomoc nastupuje nová posila. Francouz zhruba v mém věku, možná o něco mladší, ale takový trošku ňouma, pokud to řeknu slušně. Oplácaný mladík s brýlemi, který na pokyny reaguje ještě pomaleji, než já (!) a který polovinu pracovní doby stráví otíráním upoceného čela kapesníkem. Alespoň mám dobrý pocit z toho, že nejsem ze všech nejneužitečnější, což potvrzuje fakt, že jsem ho už v práci nějakou dobu neviděla a nejspíš už ani neuvidím.
Já jsem si ze všeho nejvíce asi oblíbila pizzaře, jehož jméno si teď úplně nevybavuju, ale původem je to samozřejmě Ital. Ten mě ze všech zdraví vždycky s největším úsměvem a noblesou a stejně tak se ke mně i chová. No jo, česká holka, to je pro Italy něco. Hodně času trávím i v baru, kde pomáhám s nakládáním a vykládáním skleniček z myčky, a to především kvůli sympatickému barmanovi, kterému všichni říkají Flo. Jako jeden z mála je ochotný se se mnou bavit anglicky, a dokonce je ta jeho angličtina vzhledem k tomu, že je Francouz, hodně slušná. Často se mnou vtipkuje, nahlas mě vítá, kdykoliv přijdu, zároveň je ale starostlivý a dává na mě pozor, abych rozbíjela co nejméně skleniček (ne kvůli nim, ale kvůli vlastní bezpečnosti, samozřejmě). Taky mám ráda Chloé, která se mnou rovněž komunikuje anglicky, oslovuje mě ‚baby‘, za všechno mě chválí a semtam mi do kapsy zástěry hodí nějaké to euro ze svého dýžka, na které já samozřejmě nemám nárok. Za zmínku taky stojí poměrně úchylný Drago, původem Chorvat, který se na mě snaží nějakým způsobem šáhnout snad při každé příležitosti, kdy jde kolem. Vyprávěl mi, že měl dlouho dobu slovenskou přítelkyni a tak ovládá základy našeho jazyka (rozumějte ‚dobrý den‘ a ‚jak se máš‘). Najdou se ale i tací, kteři mi vyloženě vadí, jako třeba Emilie. Přijde mi, že je to typická postižená máma od rodiny, postižená v tom smyslu, že všechno musí být na svém místě a ve všem musí být pořádek a nejde to jinak. Její specialita je neustálé připomínaní, že když už prostírám nějaký stůl, musím jako první věc zasunout všechny židle, aby o ně ona chudáček třeba nezakopla. To samé s dvířky od myčky. Na to její uřvané “derrière“, mínicí, že je zrovna za mnou a nese talíře plné jídla a tudíž já se nesmím ani hnout, abych jí náhodou nevlezla do cesty, jsem přímo alergická. Nebo třeba Nicholas. Vždycky, když uklízím jeho stůl, tak akorát přijde, shrábne své peníze a jde zase do p*dele. Žádné děkuju za to, že mi s tím pomáháš, nebo že by mi třeba něco pomohl vzít, když vidí, že mám plné ruce a času málo, kdežto on nemá na práci nic. Ale takový Jérémy mě celkem překvapil. Jeden ze tří vedoucích směny na mě vždycky působil arogantně, takový malý vyhublý skrček, který nikdy nedbal toho, že mu nerozumím ani slovo a vždycky si mě měřil takovým podivným pohledem. Od té doby, co jsem ho však střetla v jednom nejmenovaném baru zrovna ve chvíli, kdy jsem byla obklopená skupinkou nějakých Španělů, se na mě začal dokonce usmívat, tak snad si o mě nemyslí bůhvíco.
***
Na konci každé směny, což bývá většinou okolo půlnoci nebo jedné ráno, pak pravidelně absolvuju zhruba půlhodinovou cestu pěšky na byt anebo se občas svezu tramvají, když mě bolí nohy a fakt už se mi nechce. Po cestě mě sice osloví x neznámých, většinou trošku opálenějších Francouzů s požadavkem na mé telefonní číslo a na to, zda bych s nimi někdy nešla na drink nebo na pláž, ale to mě nechává klidnou. Spíše se snažím nasávat atmosféru půlnočního Nice a do postele ulehám až někdy nad ránem a probouzím se okolo poledne, no řeknu vám, nemám se tady vůbec špatně! Pak už se jen jít rozvalit k moři a spálit se zase o něco více. Anebo si udělat výlet do blízkého okolí. Jeden takový jsem nedávno sama podnikla, a to do malé vesničky Eze, která je velmi malebná a navíc je zasazená v horách. Pokud byste chtěli vidět fotky, klikněte zde. Tak zase příště 😉