Reklama
 
Blog | Kateřina Lukešová

Masakr v Nice

Tak tenhle titulek předminulý pátek nejspíš zaplavil všechna možná média ve světě. A já u toho tak trochu byla.

Když jsem ve čtvrtek 14. července vyrážela večer do práce, úplně jsem zapomněla, že zrovna na ten den připadal největší francouzský státní svátek. Během  svého pobytu tady jsem tak trochu ztratila pojem o čase, protože dny ubíhaly neskutečně rychle. Každopádně paradoxní je, že právě při této cestě jsem přemýšlela, co by se vlastně stalo, kdyby se zde odehrál nějaký teroristický útok. K takovým myšlenkám mě přiměl pán s kufrem, který se přede mnou zničehonic zastavil uprostřed přechodu, kufr nechal stát tam, kde byl a začal zběsile utíkat pryč, jakoby v tom kufru snad byla nastražená bomba. Později mi došlo, že se jen snažil dohonit kapsáře, který mu nejspíš v té tlačenici něco ukradl.

Večer jinak probíhal docela poklidně. Okolo desáté se však zničehonic zvedl vítr tak, že začal obracet stoly na terase, tudíž se všichni hosté nahromadili uvnitř restaurace. Za nějakou chvíli jich už tam bylo nějak podezřele moc a když se některé slabší povahy pustily do pláče, došlo mi, že něco nejspíš není v pořádku. Ptala jsem se ostatních a ti mi tvrdili, že prý v blízkosti naší restaurace bylo zastřeleno nekolik lidí, což se později samozřejmě ukázalo být jako fáma, ale bylo mi jasné, že se nějaký průser přeci jen stal. A tak jsme se všichni schovávali namačkaní uvnitř, aniž bychom věděli, co se vlastně děje. Skrze okna jsme pozorovali davy zběsile pobíhajících lidí v ulicich, všude okolo byl naprostý chaos. Po chvíli pak přijel policejní vůz, ze kterého vyskákali ozbrojení muži a jali se prohledávat ulice. Okolo půl dvanácté jsem pak byla propuštěna, ale cestu na byt přes půlku města se mi samotné absolvovat opravdu nechtělo. Alespoň k protější restauraci, kde jsme se jako personál chodili převlékat do pracovního, jsem měla doprovod obou svých mužských pomocníků. Cesta domů ovšem stejně nebyla možná. Kdy jsem zamířila do liduprázdné ulice vedoucí smerem k náměstí, vjel do ní zrovna ozbrojený vůz společně s policisty a vojáky, kteří na mě začali okamžitě mířit svými zbraněmi a křičet, ať uteču pryč. Naštěstí ve vchodu přes ulici stal nějaký Francouz , který mi pokynul, ať se jdu schovat k němu. A tak jsem se seznámila se sympatickým Joem, který mě ujistil, že se ho nemusím bát, protože žije se svou přítelkyní. V jejich miniaturním jednopokojovém bytě jsem pak strávila necelé dvě hodiny. Byli to nesmírně milí lidé, nabídli mi něco k pití, dokonce mě ujistili, ze jim rozhodně nevadí, pokud vzhledem k situaci zůstanu přes noc. Dívali jsme se spolu na hrůzné zprávy v televizi a asi ve dvě ráno jsme se šli společně s Joem zeptat policistky, která stála na ulici, zda už je bezpečné se ve městě volně pohybovat. Směrem k mému bytu naštěstí ano, takže jsem se s milými Francouzy s díky rozloučila a zamířila domů. Cestu přes Massénu jsem však společně s dalšími procházejícími musela absolvovat s rukama zdviženýma nad hlavou, pod trvalým dohledem bezpečnostních složek. U konce náměstí nás pak všechny čekala prohlídka tašek a oblečení a teprve potom jsme si mohli odejít po svých.

Reklama

***

Druhý den bylo ve městě liduprázdno. V ulicích a na pláži v podstatě nebyl téměř nikdo, většina obchodů, bank a jiných institucí se z mimořádných důvodu zavřely. A já jsem čelila velkému rozhodnutí , zda se na naléhání rodičů po této události vrátit domů, či ne. Nejdřív jsem samozřejmě nechtěla, pak mi ale došlo, že bych této situace vlastně mohla využít. Nice jsem hodlala opustit začátkem srpna z důvodu povinné letní praxe, ale v práci ani při podepisování smlouvy jsem to samozřejmě nikomu neřekla. Celou dobu jsem pak uvažovala, jak se ze smlouvy vyvlíknout v podstatě o tři týdny dřív tak, aby s tím nebyly žádné problémy a já dostala zaplaceno. Vzhledem  k tragédii, která se stala, bylo však pochopitelné, že chci od smlouvy odstoupit a další týden navíc do Nice měla přijet sestra kamarádky, u které jsem bydlela, a která rovněž hledala práci, tudíž mohla v podstatě okamžitě nastoupit na mé místo. Nikdo tedy v tom případě neutrpěl žádné ztráty.

             Pieta na Promenade des Anglais

              fotka

             fotka (1)

            fotka (2)

            fotka (3)

Večer v práci byl pak hodně odpočinkový. Téměř žádní hosté, taková zvláštní atmosféra. O několik dní později jsem tedy oznámila, že se vracím domů. Všichni z té zprávy byli docela zaskočeni, nejvíce asi barman Flo, který se se mnou polovinu pracovní doby odmítal bavit s tím, že nechce abych odjela, a že mě žádná jiná moje kamarádka, která bude pracovat místo mě, nenahradí. Najednou se mi taky nikam nechtělo. V práci se mi začalo líbit a vidina válení se doma v posteli místo na pláži mě rovněž dostatečně vyděsila. Nedalo se však už nic dělat.

***

Poslední  dny tady si vyloženě užívám. Mám to takhle pokaždé, když někde trávím delší dobu. Nejdřív si na to místo jakoby nemůžu zvyknout, pořád mi něco nesedí, z nějakého důvodu nejsem spokojená. Ale teď, když vím, že brzy odjedu, začínám Nice vidět úplně jinak a najednou je mi líto, že to tady všechno co nevidět opustím. Nejsem schopná říct, co mi bude chybět více. Jestli ty každodenní večerní cesty do práce se sluchátky v uších a oblíbenou písničkou či naopak noční cesty zpátky na byt, s bolavýma nohama a několika úchylnými Francouzy za zadkem. Nebo ty časté návštěvy Leaderprice, místního ‚supermarketu‘, který se nachází hned za rohem a který si svou jednou jedinou otevřenou pokladnou a frontami snad do půli obchodu nezadá s naší olomouckou Billou v Moritzovi a svými regály, ke konci týdne smutně zejicími prázdnotou, zase dokonale připomíná naši starohamerskou Jednotu. Dokonce i na ten debilní kostel, který mě pravidelně každé ráno v 7:45 budil svým nekonečným vyzváněním (přesně 26 odbití zvonu, už to mám spočítáno), jsem si zvykla. A co teprve to válení se na pláži!

Seznámila jsem se tady s jedním sympatickým Francouzem, jehož jedinou vadou na kráse je fakt, že moc nevyrostl. Myslím výškově, samozřejmě. Ačkoliv se tomu braním, tak za mě všechno platí a všude mě vozí, i když někdy by to bylo fakt rychlejší pěšky. Vzal mě na nádhernou noční (no, byly spíš už tak dvě hodiny ráno) vyhlídku na celé město nebo třeba do baru, kde jsem se naučila šlukovat absint. Jako jediný je taky ochotný se mnou mluvit POMALU francouzsky, takže jsem se nakonec možná i trošku zlepšila. Nejvíc mě však zklamal asi právě Flo, který si na me vyžádal kontakt a potom jsme se domluvili, že bychom mohli před mým odjezdem ještě něco podniknout. Byli jsme domluvení celkem natřikrát. Poprvé si špatně opsal mé telefonní číslo, tudíž se mi nedovolal, podruhé byl moc unavený z práce a potřetí dal přednost nějakému svému kamarádovi, který je prý v Nice naposledy a už se tam nevrátí. A já snad ano? Alespoň v nejbližší době určitě ne. Ale už to nehodlám řešit. Jinak se ráda sama procházím uličkami starého města s jejich kouzelnou atmosférou nebo jen tak po večerní promenádě, kde je neuvěřitelně krásný pohled na západ slunce. Úplně nejlepší je pak sledovat ty upocené běžce a zároveň do sebe spokojeně cpát pizzu. No a teď sedím v parku a píšu tohle, kolem se procházejí vojáci se samopaly a vedle mě na lavičce právě usíná nějaký postarší pán po tom, co si přečetl dnešní noviny. Takové normální poklidné odpoledne.

***

Sedím na letišti a užívám si posledních pár minut ve Francii a zároveň uvažuji nad tím, že ačkoliv to tak zezačátku nevypadalo, bylo rozhodnutí sem odjet asi to nejlepší, co jsem mohla udělat. Nejspíš už  chápete, že tyto příspěvky píšu s jistým zpožděním. Do Nice jsem přiletěla na začátku posledního červnového týdne a práci jsem si našla v podstatě jen o pár dní později, takže jsem v ní strávila téměř čtyři týdny. No a odlétám právě dnes. Zase jsem absolvovala úmorné táhnutí kufru na jednom kolečku, byla to má poslední cesta tou úžasnou vesměs arabskou ulici, kde v každém baru seděli výhradně muži nahlas komentující váš zadek, zrovna ve chvili, kdy jste procházeli kolem. Ach, bude mi to chybět. Po cestě autobusem na letiště mě ještě stihly nas*at dvě zmalované bárbiny ze Slovenska, obe dvě kompletně ověšené zlatými řetězy a táhnoucí dva růžové kufry. V domnění, že jim nejspíš nerozumím, měly debilní poznámku ve stylu „prečo si ludia davaju tie kufry do uličky a my pak nemôžem prejsť“. A kam jinam mám takový obrovský kufr asi tak strčit, ty krávo? No, vzhledem k tomu, že své dva kufříky umístily přesně tam, kde já, jsem o jejich inteligenci začala lehce pochybovat. Ale zpátky ke shrnutí celého pobytu. Byla to zase jedna velká zkušenost a zároveň zážitky, které už mi nikdo nevezme. Taky jsem se přesvědčila, že jsem schopná fungovat sama na vlastní pěst, a to dokonce v cizí zemi. Všechno se děje z nějakého důvodu a tak bychom svých rozhodnutí neměli nikdy litovat, protože nás dovedou právě tam, kde máme být. A tyhle prázdniny rozhodně ještě nekončí…

(Edit z pražského hlavního nádraží: mého ubohého jednoho kolečka a kufru vydávajícího podivné zvuky si v Praze na letišti všiml jeden sympatický pán, co se se mnou hned dal do řeči a pochválil mi opálení, tímto ho zdravím, pokud tohle čte!)

fotka (4)

fotka (6)

fotka (7)

fotka (5)

fotka (8)

fotka (10)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama